Spinoza, Baruch nebo Benedictus (1632-1677). Potomek židovských uprchlíků ze Španělska. Spinoza strávil celý svůj krátký život v Holandsku, psalo politické, metafysické a etické teorii, dopisoval si s předními evropskými filosofy a vydělával si na skromné živobytí jako brusič čoček. Jeho politické spisy se na první pohled jeví jako koláž náboženských, vědeckých a politických pojmů převzatých z klasické, středověké a novověké literatury. Směšuje MACHIAVELLlHO a HOBBESE, ARISTOTELA a Descarta, podrobně se zajímá o holandskou politiku, je předchůdcem OSVÍCENSTVÍ a dokonce i "buržoasním ideologem".
Přesto ho musíme zařadit mezi přední politické filosofy, protože skutečně spojil všechny tyto nesourodé směry, transcendoval vývoj svých myšlenek a vytvořil trvalou jednotnou vizi stavu a možností politického tvora, člověka.
Spinoza je ve své podstatě morální filosof. Spolu s Aristotelem a HUMEM patří k neredukcionistické, naturalistické, "emotivistické" škole teoretiků hodnoty, která vysvětluje a ospravedlňuje lidské hodnoty ve smyslu biologické podstaty člověka. Podstata našeho druhu, náš druhově specifický vzorec cítění, předurčuje nikoliv naše činy, ale to, co je pro nás lepší nebo horší. Tuto hodnotovou teorii zahajuje metafysikou a uzavírá ji politickou teorií.
Metafysická skutečnost je jednota, kterou lze se stejnou platností chápat buď jako pojmový nebo jako materiální systém. Ať už ji nazýváme "substancí", "Bohem" nebo "Přírodou", je to fakt, který existuje pouze za účelem nepřekračujícím jeho vlastní nevědomou vnitřní nutnost. Je to zhruba svět naší současné vědy. Konstitutivní prvky tohoto systému mají svůj vlastní program a každý z nich - atomy vodíku, bacily, lišky, člověk - má povahu, která určuje, že 'bude bojovat o přežití ve svém charakteristickém bytí, v případě nutnosti na úkor všech ostatních prvků. Spinoza rozvíjí tento model konfliktu, který je typický pro většinu moderních filosofií od Machiavelliho přes Adama SMITHE až po současnost, ve svém výkladu boje vášní v každém člověku a mezi lidmi na politickém kolbišti.
Náš druh je "součástí Přírody, nikoliv v ní uzavřená říše". Jeho podstata je v jeho druhově charakteristickém vzorci emocí. Svou podstatu si uvědomujeme uspokojováním těchto emocí. Protože však "všechny dobré věci jsou obtížné a vzácné", nejsme v tom bohužel příliš dobří. Především všechny ostatní prvky Přírody si jdou svou vlastní cestou a o nás se nestarají. Podléháme dravým druhům, bakteriím, meteorologickým jevům, lhostejnému prostředí. Vědecké poznání sil Přírody může pomoci prodloužit a zlepšit náš život. K tomu musí člověk čelit složitosti své vlastní povahy a povahy ostatních lidí. Také zde znamená nevědomost porážku a bídu a poznání slibuje alespoň jistou míru úspěchu a štěstí. Své štěstí můžeme najít v uspokojení našich hlavních a trvalých vášní. Lidé se však nechávají svést přechodnými nebo nepodstatnými vášněmi a nevidí důsledky svých činů pro své budoucí pocity. Chybné nebo zmatené představy o skutečnosti vedou ke stavu nespokojenosti nebo bídy, kterou považujeme za normální. Poznání a sebekontrola jsou nejlepší taktikou k dosažení štěstí. Spinozovy obecné závěry jsou podobné závěrům SOKRATOVSKÉ, epiktetovské a humovské tradice.
Etická filosofie je stejně věčná jako společenské odcizení, které ji vyvolává. Politická filosofie naopak vzniká jen tehdy, když jako v době Spinozově - existuje politická naděje. I když hrstka lidí může dosáhnout jistého stupně osobní spásy v každém typu společnosti, je takový individuální úspěch přísně omezen faktem, že jsme výrazně společenští tvorové, a to jak z nutnosti, tak přirozeným cítěním. Protože moc, a tedy štěstí jednotlivců se násobí ve společenských seskupeních, jsme zavázáni působit ve prospěch obecného blaha podporováním společenských a politických institucí. Spása jednotlivce a společnosti není totéž.
Společenství mohou pomáhat svým příslušníkům dosáhnout pravé filosofie, nebo jim v tom mohou bránit, ale samy jí dosáhnout nemohou. Velká většina lidí ještě nedosáhla hranice chápání potřebné k dosažení racionality a štěstí jejich společenství. Naděje, že se moudří stanou státníky, je tak malá, že nenú pravděpodobné žádné podstatné nebo všestranné zlepšení politické situace, Úkolem filosofa etiky, který se stal politickým myslitelem, je poučit se z historické zkušenosti o úspěších a neúspěších politických systémů a ukázat, které politické instituce a za jakých okolností nejlépe odpovídají omezením a možnostem lidské povahy a prostředí.
Spinoza považoval za zvlášť zajímavé, že nefilosofická většina si vykládá svět a jedná na základě básnických metafor a mýtů, jakým je naph1dad náboženství. Mýty jsou tím prvním, co umožňuje existenci společnosti, a zároveň znamenají největší nebezpečí jak pro společnost samu, tak pro filosofy. Náboženství v pojetí, kdy je do něj zahrnuta i ideologie a občanská kultura, má rozhodující funkci při prosazování občanské ctnosti a společenské solidarity; tuto funkci neplní, když kněží získají politický vliv a mýty jsou chápány doslova.
Spinoza je jediný významný filosof, který jednoznačně hlásá demokracii. Tvrdí, že nejúplněji koncentruje síly všech občanů, a může tak nejefektivněji podporovat jejich zájmy. Avšak demokratické instituce jsou ideálem, protože vyžadují lidi schopné mírnosti, se silnou tradicí občanské kultury a s rozumnou úrovní vzdělání a životního stylu. Než budou splněny tyto předpoklady, musíme se spokojit s monarchií nebo aristokracií, která musí být taková, aby minimalizovala zlo, jež je v ní obsaženo, a připravovala lidi na demokracii.
Duff o Spinozově politické teorii tvrdí: "Z východisek daných ve Vladaři (Machiavelli) vyvozuje závěr analogický se závěry l spisu O obci Boží (Augustin); a na základě Hobbesova absolutismu staví nadstavbu lidových svobod zajištěných lépe než u Locka, či Rousseaua." (Duff, s.II) Spinozovo politické myšlení nebylo dosud předmětem tak podrobného studia jako myšlení jiných filosofů, avšak možná je v něm víc, co by pro nás mohlo být dnes užitečné. RJMcS

odkazy
Duff, R.A.: Spinoza s Political and Ethical Phi/osophy. Glasgow: James Maclehose, 1903.
Spinoza, B: Traktát teologicko-politický. Praha 1922.
_: Krátké pojednání o Bohu, člověku a jeho blahu. přel. F. Kalda. V: Listy. Praha 1932.
_: Rozprava politická, přel. 1. Hrůša. Praha 1939.
_: Etika, přel. K. Hubka. Praha: Svoboda 1977.
literatura
McShea, R:J.: The Political Philosophy (!ť Spinoza. New York: Columbia University Press, 1968.